Návrat k lidskosti, aneb proč ztrácíme duši a jak se k ní vrátit

Mnoho zdánlivě pozitivních cest osobního rozvoje, obsahuje velmi krutou daň, která bývá skryta. Většina lidí v současné, zejména městské civilizaci, se i díky tomu více či méně odpojila od své přirozené lidskosti. Těm, co si to uvědomují a chtějí to hlouběji pochopit nebo vyřešit, je určen tento článek. Je v něm zahuštěno mnoho celoživotních zkušeností na toto téma, hlavně mezi řádky. Nejhlubší reakce na článek se vrací od lidí, kteří kontakt se svou duší ještě neztratili, nebo mají v rodině nějakého ezoterika.

Důležitost lidskosti v našich životech

Lidskost jako smysl života, může proudit pouze z lidské duše, propojené s lidským srdcem. Dává nám pocit naplněnosti a radosti ze života. Vnímáním své duše prožíváme nejhlubší lidský cit, který nerozdělitelně osciluje mezi lidskou bolestí a lidskou radostí. Pokud ho prožíváme v čisté podobě, je naplňující v obou jeho polaritách. Z něho vychází podstata pravého svědomí, kdy nemůžeme dělat nic nelidského, protože to bolí a raději žijeme lidskost, která naplňuje duši radostí. A nejen to. Nelidskost se nemůže vyskytovat ani kolem nás, protože to díky soucitu taky bolí, takže i to musíme řešit.

Silná duše nám dává velké, i obecně prospěšné potřeby a radost z jejích naplnění. Takovým lidem ale nejde vládnout. Proto paraziti potřebují, abychom se co nejvíce odpojili od své bolesti a tím i od duše. Pak můžeme být zdánlivě šťastní i v nelidském světě. Od duše se odpojujeme postupně, když zažíváme více bolesti, než umíme prožít nebo vyřešit. Tak se snažíme ji neprožívat a tím už se nevědomky od své duše odpojujeme. Proto i naučená pravidla lidského chování od předků, filozofů, církve nebo jiné "pozitivní" komunity, jsou nebezpečná hlavně tím, že nejsou uváděna jen jako příklady a nesměrují nás k citům naší duše. "Lidskost podle pravidel" vede k úplnému odpojení duše a k citové deprivaci.

Pokud zažijeme velmi mnoho bolesti, hledáme, jak se jí zbavit, abychom mohli být šťastní. Většina propagovaných praktik osobního rozvoje, vede k odpojování se od lidské bolesti a tím i od duše. Nejvíce u ezoterických terapií a léčitelských technik. Po terapii, na city vzpomínáme jako na bolest a nenaplněné potřeby. Klid a zmizení našich potřeb, který odpojováním získáváme, považujeme za "ctnost" a cestu k "lásce". Že se z nás stává nelidská usmívající se "mrtvola" bez potřeb, nevidíme.

Naše duše

Svou duši máme milovat a přijímat, tedy plně prožívat její radosti i bolesti a také její potřeby. To je ta důležitá sebeláska, která nám dává sílu svoje city i bránit a potřeby naplňovat. Nesmíme duši vypuzovat z těla, při čištění "negativních vzorců, programů nebo bloků", ty jsou přímou součástí jejích zranění! Transformují se prožitím těch zranění a přijetím!

Duše patří k našemu já! I s jejími potřebami! Její vyhánění je nevědomá sebenenávist. Tak vzniká narcismus. Že tím odpojením zraněné duše vyměníme lidskost za bezcitnost, kterou i sami před sebou dobře ukrýváme "pozitivním" myšlením, bolestivě vnímá hlavně naše rodina. Zejména děti a ti kteří jsou nejméně odpojení. Přátelé a známí to přes úsměvy a vstřícné projevy obvykle nepostřehnou, i když se za tím skrývá i ta nejbolestivější forma narcismu. Že se naše duše pak svíjí bolestí z toho, jak jsme ji zavrhli, si vůbec nepřipouštíme. To je to zaprodání duše peklu, jak se ukazuje v pohádkách.

Do strašlivé bolesti své zaprodané duše, se plně ponoříme až po smrti, kdy zmizí bariéra, kterou jsme si ke své duši vystavěli. To je ta analogie z pohádek, kde po smrti jdeme do pekla. Jsou děsivě aktuální právě dnes. Obzvlášť, když se šíří stále efektivnější magické terapeutické nástroje, které dokážou lidskou bolest odpojit na počkání, a tak můžeme prožívat "úlevu" okamžitě. Važme si své lidské bolesti dokud ji máme, protože v čisté podobě, nepokřivená nelidskou lítostí, je to silný i naplňující cit, který vychází přímo duše. Dává nám energii a sílu řešit příčiny bolesti, v případě nutnosti i útokem. I to je podstata sebelásky, pokud vychází z duše.

Vnímání duše

Nezaměňovat s agresivitou narcisty, který bolest ostatních neřeší a jen odráží zpětnou vazbu na své nelidské chování. Pokud se od své lidské bolesti odpojíme moc, ztrácíme i emoční inteligenci. Pak už nedokážeme ani pochopit, jak ničíme vztahy kolem sebe. Naše nevědomá sebenenávist, se pak proměňuje i v nenávist ke každému, kdo nám to nějak připomene. Obvykle někdo nejbližší, kdo se jen brání, když mu ubližujeme.

Bez vnímáni svojí duše, ztrácíme i vnímání její radosti a pocit naplněnosti. Pak nás může podráždit i radost někoho jiného. V takovém stavu klidně odsoudíme i vlastní rodinu a marně budeme hledat, jak zaplnit prázdnotu. Tak ji někdy zaplníme bezdůvodnou blažeností, jenže tu poskytují temné síly jako úplatek za parazitování na životní síle naší odpojené duše. Svá zranění odpojením/odpuštěním nevyřešíme, jen je skryjeme hlouběji do nevědomí a zapomeneme. Čím jich bude víc, tím víc se budou z nevědomí/božství hlásit nemocemi a vytvářením "náhodných" nepříjemností v našem životě. Nějakou dobu nám tyto nepříjemnosti mohou oddalovat i temné síly za to, že zaprodáváme duši a vedeme k tomu i další. Například filozoficky, energetickým léčením nebo vlastním nelidským chováním. Ale stejně nás ty zranění doženou, dokud se k nim nevrátíme prožitím a přijetím. Na to ale už nemíváme dostatek sil a citlivosti.

Postupným co nejhlubším prožíváním a řešením současných situací, znovu získáváme citlivost a můžeme se ke své duši postupně vracet, až budeme moci prožít a přijmout i stará zranění, o kterých už nevíme. Protože zranění se vyřeší soucitným přijetím a prožitím. Ne odpojením/odpuštěním. Stejně jako soucit k bolesti někoho blízkého je o tom, prožívat jeho bolest společně s ním, a ne mu jen něco pozitivního vykládat. Jen návrat ke skutečné lidskosti vyléčí naši duši, ducha i tělo. To znamená, že vše, co dělám, i všechny informace co přijímám, mám co nejhlouběji prožívat společně se svou duší. Při každé činnosti, kterou prožívat nedokážeme, už se od své duše, a tak i lidskosti vzdalujeme.

Doslov

Text článku nás propojuje přímo s naší lidskou duší. Proto se dá použít i jako účinná terapie na toto téma. Nepřijímat ani jednu větu jako danou pravdu, dokud ji nemáme sami ověřenou prožitím. Text při opakovaném čtení co nejvíce prožívat a prociťovat se svou vlastní duší, i se svými vlastními zkušenostmi, které si připomeneme. Tak si to postupně zvědomíme, na základě vlastních zkušeností.

Článek je nebezpečný pro ty, co už jsou nevědomě zranění natolik, že už si to nemohou osobně připustit a prožít to. Jejich skrytá bolest, ke které je článek přiblíží je povede k obraně a k ještě hlubšímu odpojení od duše. Jejich pocity, projekce a intuici už často inspiruje parazit, který se živí z životní síly jejich odpojené duše. To ale nemohou zjistit. Museli by se se svou hluboce zraněnou odpojenou částí duše spojit, a to by jim nejspíš puklo srdce. Doslova.

Autor: Ludek Šroll, fotografie: deezer.com

Připravil: Jindra a red.

🍀  Lidové shromáždění živých lidí Bohemia:  https://www.novabohemia.cz/

🍀  Email:  bohemia@novabohemia.cz

🍀  YouTube:  https://www.youtube.com/@bohemia1418

🍀  UNC:  https://www.unitednewschannel.net/

🍀  Stáhněte si aplikaci UNC:  https://www.mobileapp.app/to/yXWV8Nr?ref=cl